Dne 26. září 1938, čtyři dny před mnichovskou konferencí, přednesl Adolf Hitler, říšský kancléř a führer německého národa, v berlínském Sportpalastu jeden ze svých nejútočnějších, nejodpornějších a nejprolhanějších projevů proti Československé republice a především proti jejímu prezidentovi dr. Edvardu Benešovi. Před zfanatizovaným davem jeho posluchačů přímo řval: „Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí být rozhodnuto.“ (Hier bin ich und dort steht Benes.“) Šlo vskutku o boj dvou nesmiřitelných světů: demokratické republiky Československé a nacistické třetí říše.

Dr. Edvard Beneš, spoluzakladatel Československa, nejbližší spolupracovník T.G. Masaryka, dlouholetý ministr zahraničních věcí a druhý československý prezident, bytostný demokrat a znalec evropských politických poměrů, si uvědomil lépe než kterýkoli z evropských vedoucích politiků hned po vítězství nacionálního socialismu v Německu a nástupu Hitlera k moci zásadní změnu, která v Evropě nastala a hrozbu, kterou pro evropskou demokracii a zvláště pro bezpečnost československého státu představuje.

Politika hitlerovského Německa směřovala od samého začátku k agresi a k válce. Již v únoru 1933, měsíc po svém nástupu, prohlásil Hitler před zástupci Reichswehru, že jeho cílem je dobytí životního prostoru (Lebensraum) pro Němce na východě a jeho bezohledná germanizace. Demokratické Československo a osobně dr. Beneš mu v tom byli překážkou.

Podle signatářů mnichovské dohody – britského ministerského předsedy Nevilla Chamberleina a francouzského premiéra Eduarda Daladiera – měla smlouva ochránit Evropu a svět před novou světovou válkou a přinést mír pro naši dobu (peace in our time); ve skutečnosti došlo již pět týdnů po záboru „Sudet“ v tak zvané Kříšťálové noci k velkým protižidovským pogromům a vypalování synagog, po půl roce okupovalo hitlerovské Německo zbytek Československa a po roce vtrhla německá vojska do Polska a rozpoutala druhou světovou válku.

Tak, jak tomu bylo o minulých výročích Mnichova, stalo se 70. výročí příležitostí k novému hodnocení a zamyšlení nad tehdejšími událostmi doma, v Evropě i ve světě. Vyšla celá řada nových historických prací (mimo jiné třísvazkové kritické vydání Benešových pamětí, editor Milan Hauner, obsáhlá dvoudílná Benešova biografie Jiřího Dejmka 1. a takřka nepřehledné množství úvah v odborném i denním tisku, konaly se konference a různá zasedání. V Mnichově uspořádal mezinárodní konferenci Ústav pro soudobé dějiny a Collegium Carolinum.

Publikované práce přinesly řadu nových, či dosud méně známých, faktů a informací, zamýšlení se nad tehdejšími složitými událostmi. Co se týče hodnocení role dr. Beneše v mnichovské krizi, došlo po zcela negativistickém dřívějším pohledu k výraznému posunu směrem k vyváženějšímu postoji. Je to, podle mého soudu, v první řadě zásluha historika Roberta Kvačka, vynikajícího znalce historie předmnichovské republiky a obou prezidentů, T.G. Masaryka i E. Beneše, i několika historiků dalších, zabývajících se Benešem.

V naší moderní historii stěží najdeme druhou politickou osobnost, která by byla v rozmezí 10 let postavena před fatální úkol učinit rozhodnutí o otázkách, majících pro další vývoj československého státu a pro jeho lid tak osudový význam. A jen málokterý z našich novodobých politiků se dožil v relativně tak krátké době tolika ponížení, urážek a osobních zklamání. Edvard Beneš byl a občas je dosud napadán, kritizován i odsuzován nejen svými osobními a politickými odpůrci, ale často i svými bývalými spolupracovníky. Vytýká se mu, že jak v roce 1938, tak v roce 1948, kdy Československo stálo na osudovém rozcestí, situaci nezvládl a místo boje zvolil kapitulaci.

Hodnocení chování dr. Beneše v době Mnichova už má svou vlastní historii. Na základní otázku, kdo zavinil Mnichov, zněla dlouho stereotypní odpověď: Československá buržoazie v čele s prezidentem Benešem a v dohodě se západními spojenci Francií a Velkou Británií. Po únoru 1948 a v první polovině 50. let líčila tehdejší oficiální československá marxistická historiografie politiku v době Mnichova způsobem, který lze dnes těžko označit jinak než absurdní. Z její interpretace vyplývalo jakoby tehdejší českoslovenští političtí reprezentanti v čele s E. Benešem neměli na udržování samostatného státu vůbec žádný zájem a jakoby mnichovská kapitulace byla přímo jejich cílem. K 30. výročí vzniku republiky, dne 28. října 1948, tedy nedlouho po prezidentově smrti, označil tehdejší ministr informací Václav Kopecký prezidenta Beneše za reprezentanta „zrádné československé buržoazie“ a za hlavního politického činitele, zodpovědného za Mnichov.

Vojenské přípravy na obranu republiky, o něž se Beneš tolik zasloužil, interpretoval historik Václav Král, nositel státní ceny Klementa Gottwalda, ve své knize „O Masarykově a Benešově kontrarevoluční činnosti“ z roku 1953 slovy: „ Zkoumáním politiky československé buržoazie a jejího agenta Beneše v období Mnichova jsme došli k závěru, že cílem této politiky bylo obětovat Československo politické agresi, aby bylo umožněno zničení Sovětského svazu. Z tohoto hlediska se musíme dívat i na všechny přípravy obrany státu.“ A Král pokračuje: „Jestliže cílem Benešovy politiky byla kapitulace před Hitlerem, projevilo se to i v přípravách obrany státu, ze něž Beneš nese plnou odpovědnost. Měl–li před svou prezidentskou volbou značný vliv na řízení armády, bylo jeho postavení v armádě po roce 1935 téměř diktátorské. Aktivní účast Benešova na přípravách obrany státu před rokem 1938 sloužila mu pak jako argument proti podezření z kapitulantství. Proto Beneš vždy, kdykoli mluvil o Mnichovu, tvrdil, že Československo nechtělo kapitulovat, protože se prý od roku 1932 na válku s Německem připravovalo. Důkazem toho, že Československo se chtělo bránit, byla prý výborná příprava naší armády v roce 1938. Faktem zůstává, že Československo sice před Mnichovem intenzivně zbrojilo, avšak nikoli proto, aby se bránilo před Hitlerem, nýbrž především proto, že zbrojení přináší kapitalistům nesmírné zisky, a dále proto, že tento výnosný obchod, na nějž prostředky poskytl náš pracující lid, zbavoval Beneše a zrádnou buržoazii všeho podezření z kapitulace. Ostatně Beneš věděl velmi dobře, že československé zbraně i po kapitulaci nepřijdou nazmar a že jich Hitler použije ve válce proti SSSR.“2

Koncem 50. let po XX. sjezdu KSSS v době tzv. částečné destalinizace se sice ustoupilo od vyložených vulgarizací a zjednodušení, ale i nadále se tvrdilo, že Mnichov byl jen jakýmsi logickým vyvrcholením buržoazního zřízení ČSR a že odpovědnost za mnichovskou kapitulaci nese v první řadě Beneš. Na tomto pohledu změnila jen málo léta šedesátá a následující. Benešovu vinu dokazovali nebo alespoň předpokládali téměř všichni, kteří se moderními dějinami Československa zabývali, historikové, filosofové a publicisté. Docházelo k onomu paradoxu, že pozornost byla soustředěna na kritiku Benešova postupu a celý složitý komplex otázek tehdejší situace zůstával zatemněn. Uvedu alespoň několik příkladů:

Uvedené argumenty pomohly působit na každého, kdo nebyl s látkou zevrubněji seznámen, celkem přesvědčivě. Vyjadřovaly však spíše citový přístup k věci všech těch, kteří prožili mnichovskou tragédii anebo se do ní dovedli vžít. Prožije–li národ takový otřesný zážitek, že se musí vzdát agresivnímu útočníkovi bez boje, zanechá to v něm nutně hlubokou ránu, která se při každém dalším rozkolísání životních jistot znovu otevírá; je přirozenou tendencí jednotlivců i národů bránit se proti útočníkovi, byť by se jednalo i o ztracený boj. Je to tendence spontánní, přirozená, a tak to tehdy také cítila většina lidí. Mohu tak soudit, protože jsem se sám ztotožňoval a tehdejším požadavkem lidových mas bránit se.

Věci nebyly zdaleka tak jednoznačné. Český národ byl ve své většině skutečně odhodlaný bránit republiku před Hitlerem. Nebyl však tak naprosto jednotný, jak se často paušálně tvrdilo a někdy i dnes tvrdí. Hospodářsky a politicky silné kruhy, zejména ve straně agrární, ale i v jiných pravicových seskupeních, usilovaly už dříve o změnu zahraničněpolitického kurzu Československa směrem na nacistické Německo. Vzhledem k celkovým náladám v obyvatelstvu neodvažovaly se tyto kruhy vystupovat otevřeně. Nicméně proti Benešovi intrikovaly, neboť ve své politické krátkozrakosti viděly v jeho počínání hlavní překážku dorozumění s hitlerovským Německem.

Československá armáda byla beze sporu jednou z nejlépe vyzbrojených evropských armád s vysokou bojovou morálkou a s důmyslnou soustavou pevností. Ani zde však nesmíme přehlédnout skutečnost, že také v armádě se odrážela hitlerovská rozkladná činnost mezi německou menšinou; velká část henleinovských funkcionářů už stála delší dobu přímo ve službách Hitlera. Podobně tomu bylo s iredentou maďarskou. Z přibližně jeden a půl milionu mobilizovaných vojáků bylo asi 300 000 Němců a asi 100 000 Maďarů. Je pravda, že většina mobilizovaných Němců, a to nikoliv pouze demokraticky a antifašisticky smýšlejících, ale také příslušníků SdP vcelku ignorovala Henleinovu výzvu z 23. září mobilizaci sabotovat a dostavila se řádně ke svým útvarům, ale jak by se byli tito vojáci a důstojníci zachovali později v boji, těžko říci. Mobilizaci se vyhnula jen část poslanců, členů SdP, uprchnuvších do říše.

Názory na vojenskou schopnost Německa a jeho připravenost k válce již na podzim 1938 se stále poněkud různí. Většina historiků a vojenských expertů soudí, že Německo bylo již tehdy nejsilnější vojenskou a leteckou mocností v Evropě. Na přímý Hitlerův příkaz byly na základě přepracované verze Fall Grün z 30. května 1938 (Hitlerovy směrnice pro bleskové přepadení Československa: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době rozdrtit Československo vojenskou akcí!) zahájeny s okamžitou platností akce na mimořádné posílení armády a letectva. Byly vytvořeny integrované, samostatně operující pancéřové divize a pancéřové armády, svého druhu nové vojenské formace, jaké v r. 1938 vlastnilo jen Německo a které sehrály také v prvních dvou letech války – v tažení proti Polsku a zejména proti Francii – rozhodující roli.

Ludwig Beck, šéf generálního štábu pozemního vojska, předal v roce 1938 vrchnímu veliteli armády von Brauchitschovi řadu pamětních spisů, ve kterých varoval před válkou. Byl přesvědčen, že Německo bude muset čelit obrovské nepřátelské koalici, že bude muset bojovat nejen proti Československu, ale také proti Francii, Velké Británii a Sovětskému svazu a že by v takové válce bylo určitě poraženo. Gen. pluk. L. Beck netušil ovšem to, co už tenkrát předpokládal téměř s jistotou Hitler a sice, že západní mocnosti jsou rozhodnuty do války s Hitlerem pro Československo nejít. 5. Pevný postoj Západu proti Hitlerovi by byl německou vojenskou a civilní opozici v jejím protinacistickém a protiválečném odhodlání posílil. O tom nemůže být sporu. Chování appeaserů Francie a Anglie vyznívalo naopak ve prospěch Hitlera. I když ne všichni Němci s výbojnou politikou Hitlera souhlasili, bylo jeho celkové politické postavení již i před Mnichovem do té míry pevné, že byl zřejmě s to vypořádat se tvrdě s každou vnitřní opozicí.

Ve veřejném mínění západních zemí převládaly pacifistické nálady. Průměrný Angličan, Francouz, ale též Američan byl sice proti Hitlerovi a nacismu, ale zpracován obratnou demagogií appeaserů uvěřil falešné goebbelsovské propagandě (ovlivněn mimo jiné i Henleinovým působením za jeho pobytů v Anglii), že se jedná pouze o interní německo – československý spor, týkající se sebeurčovacího práva tzv. sudetských Němců, který je možno a nutno vyřešit dohodou.

Lidé se tehdy jako dnes báli války, nechtěli ji; přáli si, aby mír byl za každou cenu zachován. Neuvědomovali si ovšem, o jaký pochybný mír se tu na úkor Československa jedná, netušili, že Hitlerovi o žádný mír nejde a že se s ním dohodnout nelze; že jemu se jedná o likvidaci Československa, kterou by se mu tak uvolnila cesta k ovládnutí Evropy i světa.

Došlo tehdy k poněkud zvláštní paradoxní situaci: zatímco se v ČSR stavěla v kritických zářijových dnech zdrcující většina obyvatelstva za rozhodnou obranu své ohrožené vlasti a dávala tuto svou vůli najevo v nesčetných manifestacích, dopisech, výzvách a provoláních, adresovaných odpovědným československým činitelům a prezidentu republiky, přicházelo na Hrad a československé vládě z celého světa velké množství telegramů a výzev s opačným obsahem, jenž by se dal stručně shrnout slovy: jsme s vámi, ale nechceme válku, a proto zachovejte mír!6.

Na československou vládu a Beneše se obracely vlády, různé korporace a instituce i jednotlivci, vyzývající k dohodě s Německem. Telegramy v tomto smyslu dostal prezident Beneš i od prezidenta USA F.D. Roosevelta a od všech 21 latinsko–amerických států. Nejvlivnější američtí diplomaté, velvyslanci USA ve Velké Británii, Francii a Německu, J. Kennedy, W. Bullit a Hugh Wilson byli nakloněni appeaserům.

Koncem září 1938 byl svět svědkem absurdních scén. Ve chvílích, kdy český národ procházel nejhlubším ponížením a prožíval jednu nejtragičtějších kapitol svých dějin, vítaly rozjásaná davy Londýna a Paříže Chamberleina, Daladiera a Bonneta po jejich návratu z Mnichova květinami, jako zachránce míru. Na čas umlkly dokonce i slabé hlasy odpůrců a všude zněl jen souhlasný potlesk nad „skvěle vykonaným dílem mírotvorců“.

„La Paix est suavée,“ prohlašoval pokrytecky Daladier po svém návratu na tiskové konferenci. 4. října 1938 odhlasoval pak francouzský parlament mnichovskou dohodu drtivou většinu hlasů v poměru 537 ku 77. Proti hlasovali jen poslanci komunističtí (75), umírněný poslanec za Neuilly H. de Kérillis a socialista Jean Bouhey, poslanec za Cóte – d´Or. Poslanci, kteří 4. října zvedli ve francouzském parlamentu ruku pro mnichovskou dohodu, patrně netušili, že hlasují za svou vlastní katastrofu.

V britské dolní sněmovně probíhala diskuse o mnichovské dohodě bouřlivěji a mnohem déle, než ve francouzském parlamentu. Labourističtí a liberální poslanci varovali v ní před jejími neblahými důsledky. Také vlivní konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas.

Věcně a bystře ohodnotil situace W. Churchill, který se odvážil tvrdě vystoupit proti všeobecně převládající euforií. Svůj projev začal slovy: „Chtěl bych začít tím, že řeknu něco nanejvýš nepopulárního a nevítaného. Chci nejdříve vyslovit něco, co si všichni přejí nebrat na vědomí, nebo zapomenout, co ale přesto musí být konstatováno: že jsme totiž utrpělo velkou nezměrnou porážku a že Francie utrpěla ještě více než my.“ Projev skončil varováním: „Britský národ by měl vědět, že v naší obraně existují hrubé nedbalosti a vážné nedostatky; měl by vědět, že jsme utrpěli porážku bez války a důsledky toho nás budou na dlouho provázet; měl by vědět, že jsme minuli hrozný milník našich dějin, že přitom byla porušena celá evropská rovnováha a že nad západními demokraciemi byl vynesen hrozný rozsudek: „Byli jsme zváženi a shledány lehkými. Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, je to první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude rok po roce předkládán, ledaže se znovu vzchopíme k velkolepému obnovení svého morálního zdraví a válečné síly a odvážně se zasadíme o svobodu jako za starých časů.“8